Dokonalost tkví v nedokonalosti

22.03.2018

Sedím doma, nějak nemám chuť jít ven. Myslela jsem si, že je to tím horkem, ale kdo ví jaký je pravý důvod 
Každopádně teď sedím u stolu a koukám do otevřeného okna a cítím ÚDIV NAD TOU KRÁSOU.

Nad jakou? úplně nevím, prostě vidím na protějším paneláku odraz sluníčka a cítím údiv jak je venku krásně, jak je ten svět nádherný a barevný.
Mozek to vůbec nechápe, můj mozek ale už ví, že nemusí vše chápat a možná proto se to nesnaží uchopit a dovoluje mému cítění prožívat tento nádherný pocit naplno.

Zatím co mozek by mě dával podměty smutku a obav a různých diagnoz, tak jsem vděčná, že už pochopil, že je často v polospánku a nechává mě prožívat věci, které neumí uchopit.
Mám pocit, že je tím i zaúkolovanej, jít stranou abych mohla naciťovat neuchopitelné. A vím že i on se z toho mnohé učí.

Celý život stále něco řešíme. Něco více, něco méně. Ale stále je tu určitý proces, který nás někam vede, který nás učí a to různou intenzitou.
Dokonce když nic neděláme, na nic nemyslíme, tak tam uvnitř nás se stále pracuje na růstu.
Mozek je důležitý prvek, příroda ve své moudrosti nám dala vše tak abychom byli dokonalý.
Dokonalost je věc nepochopená a velice diskutabilní. Vždyť krása je právě v té nedokonalosti.
Takže vlastně dokonalost je právě ta nedokonalost. 
Nu to jsem odbočila trochu stranou.

Když už jsme ale u té dokonalosti, pak je zde jedno zamyšlení se. Proč tolik lidí bez ohledu na věk, pohlaví či stav... proč jich je dnes tolik bez partnera?
Mám pocit, že hlavní důvod je to, že se učí přestat mít domněnky, přestat řešit jak by měl partner vypadat... a pouze otevřít své srdce a přijmout to co jinak odmítá.

Proces sebepoznání jde často zdlouhavými oklikami, které jsou ale pro někoho důležité v tom poznání, že stačí otevřít srdce neřešit a pak srdce pozná že on či ona je ten článek, který nám chybí ke štěstí.
Bohužel tento proces je dnes podporován tak aby se šlo cestou různých oklik a polopravd.

Znám mnoho párů, kteří prožívají velikou lásku . Ale je mnoho těch co ke mě přijdou, mají představu o tom koho by chtěli a v tom je ten háček proč stále hledají a nalézají jen něco nestabilního.

Ta pravá láska neřeší věk, ani duchovní rozdílnosti. Neřeší nic. To jen mi lidé máme mnoho přání, tužeb a představ o dokonalém partnerovy či partnerce a proto se musíme motat tak dlouho, dokud nepochopíme, že tohle vlastně nechceme. Že pravá láska sídlí tam uvnitř v nás, v srdci či duši, ale určitě ne v mozku.
Mozek je nástroj k poznávání a uchopení čehosi. Jak chcete uchopit pravou lásku, kterou by jste chtěli sdílet s druhým člověkem?
Až si přestaneme dávat důvody proč toho ne či jí ano. Až si dovolíte neřešit , nededukovat pouze si dovolit prožívat.
Pak pochopíte co jsem vlastně těmito řádky chtěla předat.

Vaše Xariska