Konec bezhlavého cestování

19.08.2019

Od mých 18ti let se neustále stěhuji. Život mi to tak nějak přinášel. Žila jsem na různých místech a kdysi mě to celkem bavilo. Poznávat různé zvyky  a nátury lidí v českých městech. Poznávat a naciťovat různorodé energie. Ono dokud tam člověk opravdu nežije, neví skoro nic. Pokud je člověk na nějakém místě pouze na návštěvě ať už skrze dovolenou či  jen na nějaké pozastavení, nedostane se do srdce toho místa, pouze na jeho okraj. Každé město mělo svou duchovní vůli, každé mělo svou podmínku přijetí mé osoby do svého srdce :)  Obrázek si udělá každý člověk vždy a o všem. Ale dostat se do podstaty ... to už je jiná věc.  A kdo mě zná, ví že obaly mě nezajímají, mě zajímají vždy ty nejhlubší podstaty věcí i lidí... Konec konců, je to i má práce vytahovat na povrch to skryté :)

Pocházím z Ostrova u Karlových Varů a tam je i celá má rodina. Přesto jediné kdy se mi po rodném městě stýskalo bylo, když jsem opustila český kraj a žila v Bavorsku, v Bad Reichenhallu. Ale postupem času jsem zjistila, že ve skutečnosti se mi stýskalo po Česku jako takovém. 

Vždycky když jsem prohlásila, že do tohoto města bych se nikdy nenastěhovala, že bych tam nechtěla žít, tak jsem tam na nějaký čas skončila. Dokud jsem toto své nikdy a nechci neuchopila :)  Nebudu zde vypisovat všechna města, ale jen ta pro mě a mou životní cestu nejdůležitější. 

Takto jsem své "nechtěla bych tam žít" prohlašovala i o naší Praze. Poprvé když jsem se nastěhovala do Prahy 9, doslova jsem utekla, ne daleko, jen do Kralup nad Vltavou, kde jsem sbírala pochopení a síly na návrat do Prahy. Už tehdy jsem věděla, že pokud člověk před něčím utíká, stejně neuteče. A tak jsem se vrátila do Prahy 4. Zde jsem po 2 letech si říkala, že utíkat už nemusím. Naučila jsem se přijímat a hlavně poznat do hloubky Prahu a svým způsobem jsem si jí oblíbila. Pochopila jsem ty předsudky a různé vjemy lidí, kteří nemuseli rozpoznat jak a proč to ve skutečnosti je.  

Nu cca před 6ti lety než jsem dospěla do tohoto bodu, mě moji známý lákali jít do Brna a já stále říkala, že to je moc daleko, že tam nikdy nepůjdu. A když už jsem měla Prahu uchopenou, stále jsem v hlavě měla, že vlastně nevím kde žít, že nevím kde je mé místo. A tak když jiné známé mě opět lákali do Brna, vzala jsem to jako něco co mám udělat a tak jsem šla. Už po měsíci žití v Brně jsem začala chápat, že to není o Brně, ale že je to o tom, pochopit kde opravdu chci žít a jaké město ke mě srdcově patří. K mému překvapení jsem zjistila, že je to Praha, to Praha je můj domov. A tak po 5ti měsících ztrávených v Brně se opět vracím do Prahy. Říká se přeci, do třetice všeho dobrého i zlého :) a já věřím, že naposledy, protože jsem konečně pochopila to co jsem tolik let hledala. Kde je můj domov. 

Pokud se budu stěhovat, už to nebude o změně města, ale o kroku k vybudování rodiny.  Ano jak jsem psala, celou rodinu mám v mém rodném městě v Ostrově, přesto vím, že tam můj domov není. 

Každý máme své. Zde jsem napsala o mém stěhování pouze drobeček, pouze jedním směrem jsem se rozepsala, ale ono to má mnohem větší souvislosti. Je tam v každém městě co jsem žila i souvislost mé praxe a jiných zainteresovaných situací a lidí. Ale to není důležité v tomto článku zmiňovat. Třeba někdy příště.

Proč jsem tento článek pojmenovala: konec  BEZHLAVÉHO  stěhování ? Protože jsem se nestěhovala hlavou, ale nechala jsem se vést svou intuicí a ta mě vedla cestou, která mě vedla k mým vlastním pochopení o sobě a své cestě. Byla to cesta velice zajímavá a nikdy jsem žádného stěhování nelitovala a to i když zde v Brně to chviličku vypadalo, že jsem poprvé udělala chybu, vím, že neudělala, šla bych do toho znova :)

Vaše Xariska, která si hledá momentálně nový bydlení v Praze. Hledám si byt a nebo chatu. V Praze či okolí. Mám svou představu, přeci jen tentokráte už to je na vybudování mého zázemí a ne jen přechodné bydlení. Kdyby jste o něčem věděli, prosím dejte mi vědět. S láskou a úctou Vaše Xariska.