Vzpomínka na Barušku

09.03.2018

Žila jsem ve velkém domě a protože mi můj pejsek umřel, bylo na čase, pořídit si nového. Hledali jsme tenkrát s partnerem v přilehlých útulcích a našli jsme dvě boxerky. Byli už staré a obě nemocné, vlastně jsme si je vzali aby u nás v klidu a pokoji dožili. Bohužel jsme netušili, že u nás budou jen cca 2 měsíce. Když umřela jedna, druhá šla do týdne za ní. Nu a tak hledání začalo na novo. 

Partner byl zrovna v Praze a volal mi, že se na netu objevil vhodný a mladý pejsek, že ale v Praze zůstane ještě nějakou dobu, tak ať ho jedu do Ostrova nad Ohří vyzvednout, že už tam volal a vše je domluveno. Tak jsem ještě ten den jela do Ostrova. Bylo to moje rodné město a už jsem z tohoto zvláštního útulku pejska měla. Takže jsem si myslela, že by neměl být problém, dostat dalšího. A proč zvláštního? Byli tam zajímavé pravidla, ten pán co to měl na starost, nedával pejsky nikomu mimo Ostrov, prý kvůli tomu aby mohli kontrolovat jak je o pejsky postaráno. I mě přišli tenkrát navštívit, aby se přesvědčili jak je pejsek spokojený, nu ale zpátky k Barušce. 

Přijela jsem tam aniž bych věděla o jakého pejska se jedná. Pán mě přivedl ke kotci, byl trochu divný, hned jsem na něm poznala určitou rozpačitost a nedůvěru. Když jsem přišla ke kotci a uviděla poprvé Barču, tak jsem vážně minimálně znejistila. Bára byla celá potrhaná a já z ní měla strach. Myslím si, že jsem ten strach měla už proto, že jsem něco cítila z toho pána. Volala jsem svému příteli, že se toho psa bojím, že si najdeme jiného. Vždyť nejsme stále doma a naproti nám v baráku je 18 postižených děvčat, se kterými je problém v tom, že přes naše zákazy nám přes plot krmí psy. Takže jsem hned viděla průser. Ale partner mě ujistil, že se o ní postará a ať jí vezmu. Tak jsem poslechla a řekla, že si jí bereme. Jenomže Baruška ještě nebyla čipovaná, byla tam krátce a tak si pro ní mám přijít za týden. Zjistila jsem, že byla odložená, a že někdo jí měl na psí zápasy. Byl zde další problém, když se zjistilo, že už nežiji v Ostrově, tak mi jí odmítal předat. Takže se to obešlo, napsalo se to na mojí maminku a ta mi jí darovala k mým narozeninám které se zrovna blížili. 

Proč se takto rozepisuji? Nu například proto, aby jste pochopili, že když se něco nedaří, tak se nemáte vzdávat se slovy asi to tak má být. Prostě jen vesmír vás zkouší zda to opravdu chcete a zda si to zasloužíte. Příliš mnoho lidí si nejde za tím co chce a myslí si, že mu to není dáno. 

Za týden jsem i s partnerem přijela pro Barču a zde to už zkrátím. Byli jí cca 2 roky když jsme si jí vzali a dožila se 10ti let, když mi umřela v náručí. 

To jsem to zkrátila až moc :-) 

Kdo jí poznal, věděl, že byla úžasná, kdo jí viděl, měl z ní strach, asi jako já poprvé. První týdny se o ní vážně staral partner, ale pak se něco stalo a já si jí vzala na starost, Od té chvíle jsem byla její paní. Když jsem prodávala baráček, věděla jsem že půjdu do paneláku, moje maminka mě varovala, že Baruška odejde, když to udělám. Já si tenkrát řekla, že to tak asi má být (alibismus, nic víc). A tak jsem se nastěhovala do paneláku. Baruška byla vážně jedinečná, ale to by byl velice dlouhý příběh a proto tyto vzpomínky nechám na jindy. Přesto, že jí bylo 10 let, sousedi mi říkali, že mám krásného mladého pejska. Bohužel ze dne na den začala mít problémy vyjít schody.  Dnes vím, že se držela a snažila se nedat nic znát, že jsem vůbec neviděla jaké bolesti měla. A to jsem vnímavá :-(  Bohužel tenkrát to všechno s Baruškou šlo nějak kolem mě, asi jsem se příliš soustředila na nové bydlení a nového partnera a nebo to prostě nechtěla vidět.

Šla jsem k lékaři a ten při druhé návštěvě zjistil, že má rakovinu plic a to už ve velice rozsáhlém stádiu. Jakmile to vyslovil okamžitě bezmyšlenkovitě jsem vyhrkla, že jí dám do kupy, že jí vyléčím. Lékař na mě koukal nevěřícně a tak jsem mu řekla, ať mi dá týden a že pokud se její stav nezlepší, tak jí nechám uspat, jak mi chtěl poradit, než jsem mu skočila do řeči.

Přijeli jsme domů, začala jsem konečně vnímat Barušku, cítila jsem to, čemu jsem se poslední dny bránila a co jsem si nechtěla připustit. Partner mi vysvětloval, že se Barča jen trápí ať jí nechám jít. A já si tedy sedla k Brušce a řekla jsem jí, že pokud chce odejít, ať mi to řekne a já jí nechám jít. Ale pokud chce ještě se mnou být, že jí vyléčím. Jen co jsem to dořekla, podívala se na mě, poděkovala mi a v tom momentě v klidu umřela. Ona čekala jen až jí pustím.

Když její duše odcházela z toho psího těla, neodcházela jako pejsek, ale odcházela z ní  nádherná mužská bytost, která se přidala mezi mé duchovní průvodce, kam patřila. Od té doby mám mezi svými duchovními průvodci i Barušku, která si na sebe vzala podobu pejska aby při mně stála v době, kdy jsem jí nejvíce potřebovala. Žila se mnou na baráku v době, kdy jsem se seznamovala s temnými bytostmi, ochraňovala mě u postele v době, kdy ke mě ti temný chodili v noci aby mě učili a já tenkrát měla období strachů a těžkých zkoušek. 

Proč vám píši tento můj příběh? Třeba proto, že je v něm mnoho věcí, které by vám na životní pouti mohli pomoci něco pochopit. Možná proto, že znám mnoho lidí, kteří mají vedle sebe úžasné duchovní bytosti ve zvířecích tělíčkách. 

Važte si těch chvil, kdy je vedle vás někdo kdo vás miluje. A je jedno zda je to člověk či zvířátko.  Vaše Xariska